Až jednou nebudete stačit svým vnoučatům…

Nedávno jsem seděla u dětského hřiště a pozorovala scénu, která mi dlouho zůstane v paměti. Slunce pražilo a děti všude kolem pobíhaly a hrály si. Malá holčička se s radostí houpala na houpačce, zatímco její dědeček a babička ji sledovali. Vypadali unaveně, babička se neustále otáčela k dědečkovi a tiše si spolu povídali.

Po chvíli řekl dědeček babičce: "Pojď, posaďme se tady do stínu." Odešli od houpačky a usadili se pod stromem. Holčička ale nechtěla být daleko. Přiběhla k nim z vedlejšího hřiště, kde si hrála, a chtěla s nimi být blíž. Babička, která si očividně potřebovala odpočinout ve stínu, se s velkým úsilím zvedla a vydala se k vnučce. Každý její krok byl ale zjevně bolestivý a namáhavý.

Dědeček zůstal sedět, pozoroval situaci a usmíval se, ale bylo vidět, že je unavený a jeho tělo už neslouží tak, jak by chtěl. Holčička se bavila, běhala kolem a neustále hledala kontakt se svými prarodiči, kteří ji rádi viděli, ale tělo jim nedovolilo držet krok s jejím neúnavným elánem.

Když vnučka znovu zatáhla babičku za ruku a naznačila, že chce pokračovat v hraní, dostala odpověď: "Musíme už jít domů, máme v batohu ty americký brambory." A tak holčička pokrčila smutně rameny a šli. Nejspíš domů připravit oběd – z mražených amerických brambor.

Myslíte si, že je chyba v těch mražených bramborech? Vůbec ne. Jednou za čas na nich není nic špatného. Horší je, když únava a bolest při pohybu nejsou výjimkou, ale běžnou součástí každého dne. Když už tělo neslouží tak, jak bychom potřebovali – nejen pro sebe, ale třeba i pro naše blízké. 

A většinou to nezačne až ve stáří. Často je to důsledek let, kdy jsme dali přednost jiným věcem. Kdy jsme péči o sebe odkládali "na jindy". Přestali se hýbat, vařit si kvalitní jídlo doma, dopřávali jsme si méně spánku a víc rychlých řešení.